S Tomášem
Hostuji na sousedním stanovišti. Prohodil jsem si dvě služby, abych si prodloužil dovolenou, a nyní splácím dluhy.
1. Miminko spadlo z postýlky. Maminka oblečená s nonšalantní lehkostí doby hippies rozdává dobrosrdečné úsměvy a omluvy. Stále zářící obličej. Snad jen ve chvílích, kdy se maminka domnívá, že se nedívám, zář pohasíná. Na děcku není patrný žádný úraz. Ptám se, jestli je otec vyzvedne z nemocnice.
„Tatínek je zzzlatej člověk, ale já radši žiju sss přítelem,“ protahuje melodicky paní a po tváři se jí rozlévá blažený úsměv.
„Nesssmírně děkuju,“ syčí sladce jako had a nadšeně se uklání, když jí pomáhám vystoupit v nemocnici z vozu.
2. Paní z Ukrajiny se závratí. Stoupáme vzhůru domem. Když mám dojem, že budeme tak v pátém patře, zarazí mě cedulka oznamující II. poschodí. Slečna, jež nás vede k mamince, se vznáší před námi s lehkostí laně a směje se našemu funění.
3. Srbka (35) s portugalským pasem v Nuslích. Gin-tonik přece neškodí, vždyť je zvyklá. Pracuje jako servírka. V kocovině řve do sáčku na zvratky, ale z prázdného vyčerpaného žaludku už nic nevychází.
4. Mechanik se řízl do prstu. Nad krvavou rankou omdlel a udeřil se hlavou o železnou traverzu heveru. Tržná rána přes celé obočí.
5. Paní (70) se domnívá, že má nízký tlak. Tlak je v pořádku, ale cítí se stále slabá, k tomu je po léčbě rakoviny prsu.
„Stáří stojí za prd, pánové,“ vypouští z úst stokrát opakované konstatování jako balón s černými a žlutými varovnými pruhy.
Stáří nestojí za nic. Počty výjezdů záchranky a tloušťka zdravotnických složek v nemocničních registrech ale vypovídají o tom, že si autoři těchto vět své stáří chtějí udržet co nejdéle.
Zatímco pacientku předávám v příjmové ambulanci. Za dveřmi někdo rázně zazvoní.
„Emoťilyz,“ stručně sděluje ve dveřích sestře starší ukrajinská žena a podává ji jakési lejstro. Sestra zkusí pozdravit, ale v odpovědi se jí vrací stejné zaklínadlo.
„Emoťilyz.“ Žena s nehybnou tváří ukazuje na lejstro. Chvíli trvá, než v ambulanci odhalí důvod zvláštní návštěvy. Paní přišla na hemodialýzu. Do jiných dveří ovšem. Vlastně spletla i pavilon.
Zdá se, že nejsem sám, kdo v hlase Ukrajinky zaslechl rezonovat despekt. Naši pacientku počínání ženy rozčílí do krajnosti: „Kdybys chtěla táhnout zpátky do Kyjeva, on by ti tam Putin naordinoval dialýzu, však oni by ti Rusáci pustili žilou…“
6. Starý muž má podle všeho covid. Doufal jsem, že od této diagnózy už bude pokoj.
Kolegové z noční směny A1 dostávají před stanovištěm při návratu z prvního výjezdu další práci půlhodiny před koncem naší pracovní doby. Stěžují si na dispečinku, že jsme na řadě. Dispečer mi volá, jak jsme se domluvili, ale já o ničem nevím.
„Pokud jsou kluci už unavení, tak pojedeme,“ nedaří se mi zakrýt roztrpčení a dispečer nám přeposílá jejich výzvu.
7. Další staroušek s covidem.
„Já jsem exmanželka,“ opravuje mě paní, která stojí u nemocného muže. „Starám se o něj pětadvacet let po rozvodu.“
Vracíme se půlhodiny po konci pracovní doby. Směna A1 dostala další výjezd a vracíme se společně. Nic nezískali.
„Eurospratci,“ prohodí pohrdavě na adresu mladých kolegů parťák.
Comments