S Josefem F.
Pepa je vcelku raritou mezi kolegy, neboť má za sebou desetileté angažmá coby paramedic v jednom z jižních států USA. Zavádím řeč na to, jak bylo ve státech resp. na pracovní vytížení záchranky. Téměř se mi zatočí hlava, když mi Pepa odhaluje, že ve státě, kde pracoval, si musel každý volající nejprve rozmyslet, jestli je ochoten utratit 800 $. Ty jej totiž bude záchranka každopádně stát, ať už ji potřebuje nebo ne.
Když se vzpamatuji, filosofuji nad odpovědností jednotlivce a nad svobodou, která je touto odpovědností podmíněna. Evropané svoji svobodu postupně prodávají státním aparátům za tu trochu bezstarostnosti, kterou se to zdá přinášet. Tvrdím, že poslední totalita už nebude totalitou biče ale Míru a Bezpečí. Dost možná také totalitou Práva na sebeurčení.
1. Postaršího pána z Belgie (70) bolí čtrnáct dní břicho. Kolega se mu snaží vsugerovat, že je Dán, což pán zdvořile ale s vytrvalostí odmítá. Na vině je název ulice, kde se nacházíme – Dánská.
2. Na autobusové zastávce přivolává občan Městskou policii k starší paní, která se mu jeví zmatená. Strážníci zjišťují, že bábinka uprchla z domova důchodců, a přenechávají péči o zmatenou osobu nám. Někde tu bydlívala a ráda by se vrátila do svého bytu. Změříme to i ono a dovoláváme státní policii, aby ženu vrátila do domova. Čekáme dlouho. Pozoruji, jak se nad ulicemi stmívá, a poslouchám rádio.
3. V ulici nedobré pověsti mezi záchranáři na levém břehu řeky má starší paní (75) bolet na hrudi. Jedná se o Ukrajinku bydlící krátce u syna. Válka ji přivádí do Čtvrti. Česky neumí ani slovo. Je rozčilená. Ukazuje si na někam na levou stranu hrudi a rychle cosi brebentí. Tam, kam si ukazuje, by ovšem srdce nenašla. Ve voze naříká a vykřikuje na mě „Tremor, tremor!“ Zvedá ke mně ruce a na důkaz svých slov s nimi začne silně třást. Pak je s těžkým vzdechem složí do klína a je po třesu. Poté je chvilinku tiše, než si vzpomene na další ze svých chorob. Volá: „Cukor, cukor, cukor!!“ Hladina glykémie je v pořádku. EKG je v pořádku.
Mezitím se syn venku před sanitou dozvídá, že matka pojede znovu do Největší Středoevropské Nemocnice. Ostatně včera se odtud vrátila z hospitalizace. Poctivá zpráva o několika stranách dokladuje množství vyšetření, kterými prošla. Syn směřování nese s nelibostí a o NSN prohodí pár nelichotivých slov. O matku se tam měli starat velmi špatně, protože je Ukrajinka.
Kolegovi se chmuří tvář. V NSN pracoval. Ukazuje na zprávu a upozorňuje na počet vyšetření, kterým maminku podrobili. Syn trvá na svém. Dotaz, jestli se domnívá, že by o matku na Ukrajině bylo postaráno lépe, odbývá mávnutím ruky a vede si dál svou. Kolega mu ukazuje, co všechno jsme změřili paní na místě a upozorňuje jej na fakt, že ji na jejich přání odvážíme zpět bezplatně do nemocnice. S čím není spokojen? Cítíme rozčarování. Když se hlásíme telefonicky na příjmu, dispečerka nás informuje, že si ukrajinský volající stihl na lince 155 postěžovat i na nás. Na mysli mi vytane melodie z filmu Šakalí léta.
4. Paní (60) je nevolno a má závrať. Už více jak hodinu. Zvracela. Unylý bolestný výraz ve tváři, kterým ji těžknou tváře, ji činí velmi neatraktivní. Celým postojem vyjadřuje tíhu obětí, které jí život naložil. Kolega káže zavést kanylu. Ortel vykonán. Paní zoufale zasykne, a když vidí můj tázavý pohled, ztrápeně zašeptá: „Jsem velmi senzitivní…!“
5. Mladí muži vyrazili do Prahy si užít. Dva černoši, jeden arab, čtyři běloši. Všichni s britským pasem. Jako nejlepší cestu, jak se dostat do nálady, zvolili marihuanové brownies s broskvovou příchutí. Dva z nich nyní této volby litují. Ani jeden z nás nemá v tuto hodinu dost sil je déle přesvědčovat, že se jedná o klasické následky požití THC a že je třeba vytrvat, než nepříjemné pocity odezní. Odvážíme je na Karlák. Než stihneme po předání opustit nemocniční dvůr, už mladící kráčí pryč do víru noci.
Comentarios