S Láďou N.
Můj dnešní parťák je zaměstnán na stejném stanovišti. Vzal službu z volna, neboť v neděli se to obzvlášť vyplatí. Má jednu nepříjemnou vlastnost. Rád mluví nehezky o svých kolezích s nadřízenými. O mně též. To není pomluva. Vím to od svých vedoucích, které takové jednání obtěžuje. Zvláštní je, že mi to nevadí, a vlastně mám tohoto kolegu docela rád. Prostě to k němu tak nějak patří. V podstatě mám dojem, že je to u něj projevem zhoubně přebujelé pečlivosti. Málokdo je totiž tak pracovitý jako on.
1. Ležící muž na tramvajové zastávce. Vůbec se mu nelíbí, když jej budím. Nadává a rozhazuje rukama. Když vidí uniformy, zklidňuje se.
„Bylo pivééčko,“ vysvětluje mladý Ukrajinec a bere roha.
2. V Diagnostickém ústavu adolescent Pedro Lakatoš demoluje vybavení cely. Tráví zde čas po svém zadržení na útěku. Způsobí si při tom frakturu záprstních kůstek.
3. Paní (75) bolí břicho. Pátrám kde. Paní ukazuje kamsi na velmi rozměrný břich a já se marně v těch nelidských rozměrech snažím zorientovat, abych místo popsal správným anatomickým termínem.
4. Slečna z Guatemaly s pasem Spojených států amerických a hodnotou 2,0 ‰ na displeji alkotesteru. Špatně došlápla a bolí ji noha.
Není pyšná, že je ze Států, sděluje mi, když si v jejím pase se zalíbením prohlížím majestátního orla. Za to Guatemala City, to je krásné město, zasní se.
Nevyčká ošetření a mizí z čekárny.
5. Nejasná výzva nás zavádí do noční Karlovy ulice. Provoz jako ve dne. Cizinci nás vedou k sedící ženě ve vchodu do jednoho z domů. Nedaří se mi odtrhnout zrak od gigantických chlupatých bambulí na jejích botách. Trvá to, než se mi podaří pohlédnout majitelce bot do tváře.
Vysoké blondýně již může táhnout k padesátce. Make-upu vévodí dva důkladně namalované oblouky obočí. Dodávají obličeji trvale udivený výraz, který podtrhují veliké modré oči za zvětšovacími skly širokých brýlí.
Paní se zvedá, aby si přesedla do sedačky. Je vyšší než já. Absolvuje vsedě několik velmi drkotavých metrů po dlažbě Karlovky. Nonšalantním pohybem ruky zabraňuje dalším vibracím rozebírajícím její těsný účes. Zdvihá se v kompletu ladícím s kabelkou Louise Vuittona, který zprvu mylně považuji za pyžamo (matou mě ty obří bambule), a s lehkostí vzducholodě se nese k vozu.
Tam se setkáváme s naší lékařkou. Také chvíli v němém úžasu paní pozoruje. Paní doktorka holduje mužným sportům a prohání se na motorce. Tak nestravitelnou porci elegance jen těžko polyká.
Spouští se koncert pro polygloty. Paní je Ukrajinka a hovoří na nás rusky dávajíc slovům americký přízvuk. Paní doktorka vyniká ve znalosti urgentní medicíny, ovšem její angličtina je též z poloviny protkána mezinárodními výrazy. Mé znalosti stačí tak akorát na to, abych se nad společnou komunikací báječně bavil. Ukazuje se, že paní v poslední dekádě trápí třes.
„I am not your general praktik,“ kulí na ženu paní doktorka rozzlobeně oči ve snaze ji vysvětlit, že se má se svými letitými problémy obrátit na praktického lékaře. Paní chápavě pokyvuje hlavou, ale ještě potrvá, než jí dojde, že nikdo její třes teď po půlnoci řešit nebude.
Odplouvá středem ulice, aniž by na její chůzi bylo znát, že dnes večer vypila tolik vodky, kolik já za celý život.
6. Rvačka Ukrajinců na Václavském náměstí. Nečekají na příjezd složek Integrovaného záchranného systému a mizí včas z místa boje
7. Patnáctiletá slečna se toulá nocí. Táta odešel, máma má rakovinu - nádor jako vajíčko. Je diabetička na inzulínu a motá se jí hlava. Zavolala by někoho z rodiny, ale vybil se jí telefon.
„Ty jsi tu zas? A zase s vybitým telefonem?“ vítá ji sestřička na dětském příjmu.
Comments