Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - Úvod k deníkovým záznamům z roku 2022

Deník je hotov. I závěr. A já teprve usedám k úvodním větám, abych si ujasnil, proč jsem po čtvrt roku den za dnem zpracovával události na výjezdech s vozidlem rychlé zdravotnické pomoci.

Především mě k tomu přivedla, myslím, určitá fascinace, která mě neopouští ani po dvaceti letech služby. Fascinace nad tím, jak se tohle mohlo stát, jak se v tomhle může žít a jak je tohle vůbec možné. To jest fascinace nad otázkami, které mě někdy na výjezdech zaměstnávají rozum.

Snad jsem si chtěl také do určité míry postesknout. Ještě stále ve mně žije ten malý desetiletý kluk, co stál s otevřenou pusou na křižovatce pod Klárovem, a v dech beroucím ustrnutí sledoval dvanáctsettrojku v barvách pražské záchranné služby spěchat s blikajícím modrým světlem na střeše k pacientovi. Celý Klárov tehdy, aspoň jak se mi zdálo, se zastavil v soucitné úctě k nešťastníkovi, ke kterému se řítili ti dva hrdinové v bílých pláštích a sandálech. Měli v rukou velmi zvláštní moc. Táhlým zvukem sirény svázali nohy všemu, co se hýbalo.

Dnes je tomu jinak. Snaživě děkuji bliknutím každému, kdo se na své cestě kdovíkam dostatečně uhne, aby mi umožnil průjezd. Nepřekvapí mě dvacetiletý mladík s rýmou, který mi ve tři hodiny v noci sdělí, ať koukám makat, že si mě platí.

„Taková je doba,“ mávnou rukou ti flegmatičtější z nás. A já zavrtím hlavou. Ta doba, to jsme ty a já.

Mám za to, že jsem si také sám pro sebe chtěl udělat určitý přehled a nahlédnout na svoji práci s větším odstupem. Zpětně jsem rád, že jsem tak učinil, neboť jsem si ujasnil, že některé mé představy hraničily a to vcelku neoprávněně s xenofobií. V závěru deníku uvádím tabulku shrnující v číslech mojí čtvrtletní činnost.

No, a konečně je také na místě přiznat, že takový deník spolkne kde co. Například i takové drobné poetické pokusy, o kterých se autor po půllitru bílého vína domnívá, že jsou básněmi volného verše. Pojme i nějaký ten obrázek, jímž se pisatel neuměle pokouší pomoci čtenářově fantazii.

Na závěr těchto úvodních vět ještě musím poznamenat, že jakákoliv podobnost v uváděných příbězích se skutečnými osobami, žijícími či zemřelými, je zcela nenáhodná. Postavy a události v knize jsou skutečné, pouze jejich identita je zakryta a pozměněna.

Každý deníkový záznam začíná datem směny, písmenem D resp. N označujícím, zdali se jedná o směnu denní nebo noční, a jménem parťáka.

Většinu směn trávím ve společnosti Kuby. Je zde na místě, abych mu poděkoval za trpělivost, se kterou se mnou tráví téměř dvě stě hodin v měsíci. Je to chlap do nepohody a každý pacient, u kterého zasahuje, se ocitá v těch nejlepších zdravotnických rukách.