Záchranář z velkoměsta - denní I/2

S Kubou

8.30 Úředník (60) se směřuje do práce. Bolí jej v posledních dnech kotník, v tramvaji musí vzhledem k obsazeným sedadlům stát, dělá se mu mdlo, kolabuje.

„Už je mi dobře,“ ujišťuje ve voze a vstává ze sedačky, aby parťáka přesvědčil. Zavrávorá a bledý usedá zpět, aby vzápětí vyměnil sedačku za lehátko.

9.30 Několik romských rodin osídlilo rozlehlou vilu na okraji města. Pod závěsy za francouzskými okny širokého proskleného arkýře jsou vidět nohy rozkládacích lehátek. V setmělých chodbách rozlehlého domu postávají skupinky romských mužů.

Paní (56) má dlouhodobé bolesti břicha, jejíž příčiny jsou jí dobře známy – žlučníkové kameny. V Pardubickém kraji byla opakovaně vyšetřena, je objednána k operaci v krajské nemocnici. Z důvodů, které není schopna objasnit, se nedostavuje na předoperační vyšetření a stěhuje se do našeho velkoměsta. Zde v uplynulých čtrnácti dnech obráží nejrůznější zdravotnická zařízení. Parťák drží v ruce zprávu z včerejší návštěvy motolské nemocnice, dnešní zprávu z polikliniky pacientka nemá. Rodina je s přístupem v Motole nespokojena, lepší to bylo na Vinohradech. Nemůžeme sloužit, pacientka se s námi opět podívá do Motola.

„Tak jsem tady na tý Bulovce,“ hlásí paní v čekárně rodině do telefonu a bezděky tak prozrazuje, že i tento ústav již stihla navštívit.

10.45 Pokračujeme k praktické lékařce. Třiasedmdesátiletý pán má obtíže urologického rázu. S úsměvem v doprovodu manželky vstupuje do vozu. Subjektivně zcela bez obtíží. Kaboníme se nad rozhodnutím lékařky využít k neakutnímu převozu naší službu.

11.45 Plynule se přesouváme do malebné čtvrti, která ještě v minulém století byla výletním městečkem pro občany velkoměsta. V rodinném domku nad lesním parkem přivolává dcera sanitku ke své osmadevadesátileté mamince. Ta má několik dní polehávat a dnes již nemá sílu se postavit. Stav pacientky rodina podcenila. Žena je dušná, s bolestmi na hrudi, dehydratovaná. Transport tělnaté paní po úzkých točitých schodech je fyzicky náročný.

„Není mi tu s vámi dobře,“ posteskne si s námahou paní do kyslíkové masky, když ji vyvážím před příjmem na lehátku z vozu. „Raději bych byla doma,“ upřesňuje, aby nás neurazila.

15.15 Ze stanoviště coby kamenem dohodil. Mohli bychom klidně vyrazit pěšky. I tentokrát směřujeme k věkovité ženě (94), kterou nalezla příbuzná ležet vedle postele. Nešťastná paní upadla již předevčírem, včerejšek strávila marnou snahou dostat se k telefonu a na postel.

„Já jsem sama pořád,“ mračí se paní v odpověď na můj dotaz. V krátké větě se mezi slovy schovává mnohaleté skrývané roztrpčení nad samotou.

17.00 Praktická lékařka diagnostikuje u své pacientky infarkt myokardu. Naše paní doktorka diagnózu potvrzuje. Stav myokardu shlédne zkušeně přenosným sonografickým přístrojem a zahájí léčbu. Pacientka, žena ve středních letech (51), se nad naší péčí usmívá: „Pusťte mě domů,“ bagatelizuje statečně své obtíže. Úsměv neztrácí ani v obnažujících světlech katetrizačního sálu, kde ji obklopí personál zakuklený do jednorázového sterilního oblečení.