S Kubou
7.20 „Moje matka je ďábel,“ praví s úsměvem dvacetiletá hubená slečna. K vozu ji přivádí babička, u které bydlí. Je otupená nadužíváním předepsaných psychiatrických léčiv a pořezaná při sebepoškozování na všech končetinách.
Pacientka s klidnou racionalitou vypočítává seznam poruch. Porucha osobnosti, depresivní, panická, úzkostná...
„Jo, a taky jsem měla poruchu příjmu potravy, ale tu jsem zvládla,“ sděluje se stále přítomným úsměvem ve tváři dívka, která si prošla v dětství týráním od rodičů. Přiznává, že úsměv je její obrana. Tam kde ostatní pláčou, ona se směje. S úsměvem vzpomíná i na to, jak ji matka, alkoholička, zabila psa, když nahlásila týrání policii. Těžce snáší jen komplimenty. Při vzpomínce se ji zkřiví na vteřinu tvář, jakoby jí nad hlavou rychle přeletěl tmavý mrak. Znovu se vrací úsměv.
8.45 Devadesátiletá klientka domova pro seniory se rozhoduje v nočních hodinách udusit svou spolubydlící polštářem. O svém rozhodnutí informuje pečovatelky domova. Je domluven převoz na psychiatrii.
„Já byla vždycky přes tu hygienu až praštěná, pane. Kdybyste viděl můj byt! A teď už musím přes rok čichat celé dny výkaly!“ přiznává drobounká nevidomá paní příčinu své agrese. Na posteli vzdálené asi metr od ní leží inkontinentní spolubydlící. Nemluví spolu už předlouhé týdny.
„Platím čtyřicet tisíc měsíčně a musím tohle snášet...,“ paní nešťastně žmoulá v prstech zmáčený papírový kapesníček.
Pořadník na jednolůžkový pokoj v domově je dlouhý. Termíny krátí jen úmrtí stávajícího obyvatele. Na oddělení gerontopsychiatrie překládáme pacientku na postel. V úzkém prostoru se tu tísní čtyři obsazená lůžka.
10.30 Vysokoškolsky vzdělaná pedagožka základní školy (26) během výuky kolabuje. Má problémy již třetí den od chvíle, kdy vytahovala z auta neforemné zavazadlo a nešikovně pohnula hlavou. Bolí ji od té doby stranou za krkem, má zatuhlé svaly v oblasti šíje, brní paže, bolí polovina hlavy. Pátrala po diagnóze na internetu. Byla to chyba.
Hyperventiluje. Slzy se řinou, rty se třesou v obavách z budoucnosti: „Včera jsem se bála, že se už neprobudím.“
Na neurologii nám otevírá dveře ambulance sestřička s nasazeným měkkým krčním límcem. Některé věci člověk nevymyslí.
12.40 Padesátiletý muž na pracovišti v černém odění motorkáře Harley-Davidson neunesl souběh nepříjemných událostí. V nemocnici leží otec v terminálním stádiu choroby. V práci narůstá stres a opravený zub už zase bolí. Chlap leží na pohovce a silně se třese. Kolegyně naměřila hypertenzi.
„Není to panická ataka?“ pátrá po příčině stavu postižený. „Přítelkyně to mívá.“
13.30 „Já vím, kam jdete,“ pouští nás do domu paní. Vyslechla můj telefonní hovor s dispečinkem. Pacientka není na domovních zvoncích označena. Paní nás vede do čtvrtého patra, kde bydlí. Když vstupuje do svého bytu, jen ukáže s mnohoznačným úšklebkem palcem za sebe k otevřeným dveřím v chodbě.
Tmavý byt. Převládá hnědá a šedá barva letitého povlaku na stěnách i nábytku. Směs cigaretového dýmu, prachu, kuchyňské mastnoty. Z šerého kouta nám v ústrety pomalu vystoupí dvaašedesátiletá Romka. Několik dní narůstá dušnost. Bolí v zádech, snad mezi lopatkami – paní neví jak bolest upřesnit.
Na příjmovém oddělení kážou vyhrnout šaty, aby mohli natočit EKG.
„Máte kalhotky?“ ujišťuje se sestřička. Paní zamítavě zavrtí hlavou a koulí na nás své smutné černé oči.
14.50 Pacientka (59) s mentálním postižením zkolabovala při výstupu z tramvaje. Měla již dvakrát omdlít v čekárně psychiatrické ambulance, kde čekala na svého přítele. Fyziologické hodnoty pacientky a ne zcela typický průběh událostí svědčí spíše o psychické příčině kolapsu. Ostatně většina z osmnácti výjezdů k této ženě byla zapříčiněna psychiatrickými obtížemi. Ptám se po stresu. Žena záporně vrtí hlavou a její přítel takovou možnost zcela vylučuje: „Jsem k ní velmi hodný a laskavý – nemá důvod ke stresu.“ Vysvětluje i příčinu vyššího krevního tlaku pacientky: „Obloha je dnes modrá, ale objevily se na ní bílé obláčky.“ Hledí na mě upřeně s naivní důvěrou skrze silná skla brýlí.
17.00 Devatenáctiletý student gymnázia nešťastně došlápl při doskoku během tělocviku. Pohmoždil si kotník. Sportovně odmítá nabízenou sedačku a za pomoci zapůjčených berlí se přesune do sanity.
Gymnázium se rozkládá v malebné barokní čtvrti pod svahy starobylého městského parku. Nasávám známou školní vůni a rozhlížím se po širokých poctivých schodištích, která se vzájemně míjí jako osminy v partituře Bachovy fugy. Barokní výlet zakončujeme stylově v Nemocnici Milosrdných bratří.
P.S. V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. (1. Janův 4,18)
Commentaires