18.30 Třicetiletého muže, který se měl poprat před restaurací na Hlavním nádraží, nenalézáme. Byť na naši linku volal sám, nevydržel do příjezdu.
18.50 Cizinec (58) původem z Tádžikistánu vyzvracel značné množství krve, čímž vyděsil svou ukrajinskou paní. Muž je v terminálním stádiu cirhózy jater, o čemž je zpraven. Manželka nyní nechodí do práce, aby se postarala muži o důstojný a co možná nejkomfortnější odchod. Nemocný odmítá návrat do nemocnice a je s otazníkem, zdali by ten měl nějaký význam i v případě, že by pacient převoz vydržel. Hovoří se na rovinu. Pokračující krvácení do gastrointestinálního traktu povede k brzkému konci.
Můj zkušený parťák po telefonu konzultuje s lékařem naše možnosti. Podáváme v infúzi léčivo zmírňující krvácení.
Zatímco Kuba píše v autě zprávu a připravuje k podpisu negativní revers, sedím jako sudička u postele nemocného a sleduji, jak infúze kapku po kapce ubývá. Jako písek v hodinách našich životů, nabízí se klišé. Vyhublý zežloutlý pacient s velkým nadmutým břichem plným vody se snaží co chvíli měnit polohu, nedaří se mu usnout. Volá paní k napití, prosí posunout polštář, tlačí jej guma tepláků na odulém břichu. Občas zkontroluje, jestli jsem ještě neodešel.
Paní stojí u postele a povzdechne si: „Kolikrát jsem mu říkala, aby to nedělal.“ Snad myslí nadměrné pití. „I můj bratr takhle umíral. Jela jsem za ním se sestrou do nemocnice na Ukrajinu,“ vybavuje si a pak se rozesměje při vzpomínce na sestru, která nesnesla nečinně sledovat šváby lezoucí po stěně nemocničního pokoje. Jala se je hubit podpatkem boty, čímž způsobila na oddělení rozruch.
Ještě jednu veselou historku nabídne paní. Manžel stavěl na Maledivách pro miliardáře Kellnera hotely. Z plánovaného tříměsíčního pobytu se stalo bezmála půlroční odloučení. Když jí pak muž volal, že by si ještě pobyt o tři týdny mohl prodloužit, varovala jej: „Jo, udělej to a já teď hned půjdu z domu a dám prvnímu chlapovi, co půjde kolem. Vrátil se,“ uzavírá se smíchem a obrací se k manželovi, aby její vyprávění potvrdil. Hledí na ni a sotva kývne hlavou. Paní zvážní.
Tři patra dolů pod otevřeným oknem projíždí tmou mezi domy vlak. Tluče železnými koly do kolejnic, jakoby chtěl zahnat oponu, která se pomalu chystá oddělit ležícího od pozemské reality. Jeho stav se zhoršuje.
Muž za dvě a půl hodiny po našem odchodu zemřel.
20.55 Pětiletá holčička trpí častými epileptickými záchvaty. I o tohoto pacienta se maminka stará na plný úvazek. Když se situace začne vymykat kontrole, přivolává nás. Malou princeznu vezeme s parťákem podruhé.
Matka, jejíž celodenní náplní v posledních pěti letech je starat se o dceru, u ní těžko snáší někoho jiného, kdo nabourává jejich navyklé stereotypy. Když má dcerka teplotu, nemůže mít deku až sem, ale jen semhle. Tohle ony dělají takhle a tohle zase nedělají vůbec... Maminka má trvale nasazený úsměv, kterým se snaží mírnit napětí, které svým přístupem chtě nechtě vytváří. Hned při předání ale začne radit příjmové sestře a narazí.
1.31 Slovák (43) padá v nedalekém non-stopu z barové židle.
„Měl jsi puls a dýchal jsi. Jenom!“ varuje jej jeden z hostů, když chlapík s nadávkami odmítá nabídnutou péči.
„Měl jsi vyražený dech!“ všimla si výčepní. Chlap se sparťanskou šálou kolem krku však nikam nechce. Odejít ale není schopen. Přivolaným policistům nadýchá 3,50 ‰.
„Jak se jmenujete?“ vytěžuje jej policista.
„Zavolám mámě,“ oponuje dotázaný výhrůžně. Dále slibuje, že zavolá „šéfovi kriminálky“ a když ani ten telefon nezvedá, rozhoduje se zavolat samotnému Ficovi se slovy: „Mafiáni vám ukážou, buzeranti!“
V nemocnici je bez vyšetření propuštěn, neboť se lékaři zdá, že je již schopen bez pomoci odejít. Naneštěstí před vstupem do budovy zakopne o stojící vůz taxi a končí tedy na lůžku příjmového oddělení. Záchytka je dávno plná.
4.35 Zpět ke stejnému non-stopu. Během minulého výjezdu dorazil k jeho dveřím nový návštěvník. Byl již dosti podroušen, a tak nezvládl několik vstupních schodů. Skulil se před policisty, kteří právě dorazili za námi. Ti jej vyhnali pryč, aby už nemohl pokračovat v pití. Při našem odjezdu z místa jsem tohoto muže však zahlédl ve zpětných zrcátkách, jak se vrací ke zdroji.
Nyní tento jedinec (52) leží naproti přes ulici na lavičce autobusové zastávky a notně krvácí z rozbitého nosu. Legitimuje se povolením k dočasnému ochrannému pobytu vystavenému firmou Positive Progress a Ukrajinským pasem. V dechu 3,00 ‰.
„Vsjo normalno,“ odpovídá univerzálně.
Na stanovišti se pokouším proniknout do zákulisí firmy Positive Progress, která vystavuje imigrantům podobná povolení. Mnoho se nedozvím. Pouze to, že její majitel/jednatel Karel Šljapnikov se v minulosti pohyboval v oboru prodeje ojetých vozů.
P. S: Jaký jste tehdy měli užitek z těch věcí, za něž se nyní stydíte? Neboť jejich konec je smrt. Římanům 6,21
Kommentare